Petr Nikl a Lakomé Barky, 16.12., Divadlo Archa, Praha
Redakce, 22. 12. 2006, rubrika Recenze akcí
(původní článek na freemusic.cz)
V neděli 16. prosince pokřtil Petr Nikl své společné album s Lakomými Barkami Přesletec. V Arše mu toho večera asistovali mj. taky Milan Cais, manželé Havlovi nebo písničkář Konvrzek. Po galerii určitě přijde vhod taky slovní doprovod, a nejen kvůli tomuto rýmu.
Petr Nikl / Lakomé Barky S povoláním výtvarníkem Petrem Niklem se pojí spousta klíčových slov, třeba smrtihlav, hnízda her, naivní, tvrdohlaví, třeba alternativa, archa, infant, třeba si je dejte vyhledat a spoustu toho najdete. Lakomé Barky se vážou na Klecany a Blanku Laurychovou a jsou tak roztomilé, jak jen tohle blbé slovo neumožňuje vyjádřit. Při zpěvu na klíčových místech Barky jeknou, poskočí, zahrozí pěstičkami, zpívají Niklova nejtemnější pnutí, že vám bude stejně zvláštně ("zvláštně" je individuální pocit), jako když se v Gilliamově Krajině přílivu schyluje k sexu mezi děckem a lobotomizovaným retardem.
Uvidíš věci odvrácené / neříkej, že to nechceš - že ne!
Petr křtil v Arše nové album Přesletec a vzal to na poměry křtů i Nikla vcelku skromně - v roli roztržitého dirigenta neúnavně švihal taktovkou, občas přibral anténu, občas po někom z hráčů metnul barevný míček, protože hráč ne a ne přestat. A že jich tam bylo! Početnou skupinu Barek instrumentálně vyvažovala manželská viola a violoncello Havlových, hostující usmívající se nenápadný Milan Cais na africký bubínek, Ondřej Smejkal neuvěřitelný za posluchačsky vděčným didjeridoo (názor z davu: "Klokaní beatbox!"), fenomén Konvrzek a ti další, o kterých nebudu chytrácky předstírat, že jsem jejich jména neslyšel poprvé (laické postřehy: rusovlasá dáma s výborným hlasem, brahmánsky sympatický chlapík u čehosi cinkavého, obrácený obří cedník spuštěný ze stropu a za tím další cizí pán).
Petr Nikl / Lakomé Barky Poskládali rámus dohromady a bylo těžké jim do toho v první, nepřerušované části, neskákat povykem a tleskem, zatímco v koutě postávala Česká televize a snad nám to někdy holka hodná alespoň z části pustí. Podupávali jsme si, potřásali hlavami, posmívali se padajícím kalhotům dirigentovým. Nikl prostřídal něco nových věcí s něco písničkami z první desky a do toho mu lezl soběstačný Konvrzek a pak byl docela brzo konec, dirigentovi ještě před tím ulétla taktovka a jedna malinká z Barek poslala míček do publika. "Teď bychom, tedy, mohli otevřít prostor diskuzi."
Pokud by vás zajímalo, jak celý ten rámus zněl, představte si skřípající struny smyčců i elektrickou kytaru, představte si perkusící perkuse a silnou melodii na saxofon, dětské hlásky a kontrast soupeřících rytmů s tichou poetikou písničky Kámen, kde "něco uvnitř neznatelně dýchá". Famózní na tom je, že taková hudba je velmi přístupná (velmi krásná) a nebýt modernímu lidu lhostejné, co za sračky se naučil v uchu akceptovat, měl by Přesletec zlaté desky a nehynoucí slávu v kapse. Ale co na tom, i takhle byla Archa natřískaná rodiči, dětmi, intelektuály, kamarády, pečlivě načesanými hochy z výtvarky, a mohla se utleskat, když k tomu situace konečně uvolila (respektive to lidé po Konvrzkově třísknutí činelem prostě nevydrželi).
A jediným skutečným záporem celého představení tak byl fakt, že proti němu v Kaštanu hrálo Sdružení rodičů a přátel RoPy. Tyhlety dilemata moderního umění...
Text: Lukáš Grygar, fotky: Kryštofotí (c) 2006.